Tradiční skály - jednodélkové

Tradiční lezení

Tradičním lezením, rozumíme horolezectví v takových terénech, které vyžadují zakládání vlastního postupového jištění a problematika výstupů není založena jen na úrovni fyzické kondice, ale je často náročná i na psychiku v případech kdy hrozí dlouhé pády do ne příliš kvalitního jištění. Typickým příkladem jsou tradiční terény Britských ostrovů, nebo klasické pískovcové výstupy. V tradičních terénech Velké Británie se nepoužívají žádné fixní jistící prostředky a veškěré jištění (vklíněnce, frendy)se zakládá. Na pískovci se jako fixní jištění vyskytují kruhy, ty jsou však ve značných vzdálenostech a ani jejich přítomnost často nevylučuje možný pád až na zem. K dojištění se používají smyčky, které se zakládají do skalních útvarů.

Tradiční skalní lezení do jedné lanové délky

Od sportovních cest se tradiční cesty vyznačují minimem zanechaných fixních jistících prostředků. Převážnou většinu jistících bodů si prvolezec sám osazuje.
Mimo extrémních výstupů a výstupů v zimním terénu se dnes již nepoužívá skob, jejich opakovaným zatloukáním a vytloukáním dochází k poškozování spár. Proto dnes skoby nahrazujeme zejména použitím vklíněnců pasivních (čoky, hexcentry), vklíněnců aktivních (abalaky, tricamy, frendy, camaloty) a smyček (vázaných a šitých).
Pasivní vklíněnce se svým tvarem zaklesnou do zúžení ve skalních spárách. Jejich nevýhodou je zejména u malých velikostí schpnost vyvinout až sedminásobek zatížení do stěn spáry. Proto vždy zvažujeme jejich použití, zejména v rozbité skále.

Nejčastěji používaným typem aktivního vklíněnce jsou frendy. Dnes se frendy používají už více jak 30. let. Umožňují i zajištění ve spárách s rovnoběžnými stěnami (obr 2). Dnešní velikosti umožňují použití ve spárách o šíři 5 do 300 mm.
U frendů musíme dbát vždy na správné založení. Pokud je frend příliš rozevřený (obr.3 A) může se při zatížení přetočit, pokus je příliš stažený (obr.3 C) nezafungují hlavy optimálně a frend může po zatížení vyklouznout. Nejoptimálnější držení je mezi 1/3 a 2/3 stažení hlav.

Zejména na pískovci, ale samozřejmně i na dalších horninách je velmi praktické a rychlé používání smyček. Smyčky můžeme použít jako jistící bod trojím způsobem. Prvním způsobem je založení uzlu na smyčce do zúžení skalní spáry. Uzel zde v tomto případě funguje jako vklíněnec. Smyčka je však měkčí a nemá pravidelný klínový tvar. Výsledkem je nižší zatížení na stěny spáry. Vklíněné smyčky jsou proto v měkkých horninách (pískovec) a v rozlámané skále zpravidla kvalitnějším jistícím bodem než vklíněnec.

Druhým způsobem použití smyček je jejich provlečení nebo provázání otvorem v hornině, případně kolem kameneklíněného do spáry. Takovému skalnímu tvaru říkáme „hodiny“. Do hodin můžeme provléct buď šitou smyčku a sepnout její konce karabinou nebo můžeme vevázat některou z volných smyček. Protože uzel vážeme většinou jednou rukou, používáme zpravidla uzel vůdcovský. Volné konce u svázání by měly být alespoň 20 x průměr smyčky (ploché 5 x). Pokud je to možné uzel umístíme dovnitř do prostoru dutiny. Smyčku vždy necháváme v hodinách volně tak aby se zatížení rozkládalo do spodní nejsilnější části hodin.

Poslední variantou použití je zavěšení smyčky na hrot nebo ovázání kyzu. Pokud je to možné upřednostňujeme volné zavěšení smyčky. Pokud potřebujeme zajistit aby se smyčka nesesmekla můžeme použít vyvázání pomocí „kouzelnického uzlu“ (obr.32).

Pokud po dolezení cesty na vrchol není osazen fixní jistící bod o nosnosti 22 kN, musíme jistící stanoviště vyvořit. Zpravidla jej tvoří vždy dva založené jistící prostředky spojené vývazem s vůdcovským uzlem, nebo smyčkou s překrutem.
Rychlejší je použití smyčky s překrutem a je možné je vytvořit i z kratší smyčky (60 cm), ale nevýhodou je větší nárůst rázové síly v případě vytržení jednoho z bodů. Navíc veškeré manipulace provádíme přes jednu zajištěnou centrální karabinu.
U spojení vůdcovským uzlem potřebujeme delší smyčky (80 cm nebo lépe 120 cm). Na smyčce nám však vznikne manipulačně pohodlné centrální oko. Oproti překrutu není zcela přesné rozložení síly do obou bodů. V případě vytržení jednoho z bodů je ale nárůst rázové síly téměř nulový.

Jistící stanoviště pro dobrání spolulezce můžeme vytvořit i z jednoho bodu pokud je dostatečně masívní a důvěryhodný (zjevně má nosnost přes 22 kN). Za takový bod považujeme zdravý strom o průměru kmene alespoň 15 cm nebo masivní skalní hrot.

Pokud není jistící bod na hraně skály, ale až za ní nebo například na pískovci na druhé straně věže, využijeme pro dotvoření stanoviště jednu z metod mimoúrovňově řešeného stanoviště.
V komunikaci se spolulezcem není při dobírání ve vlastním stanovišti rozdíl oproti dobírání ve fixním bodě. Jedinou odlišností, která nám může ušetřit čas je, že povel zruš vydáváme jakmile máme založený již první jistící bod v němž jsme zajištěni a zatím co prvolezec dotváří jistící stanoviště a zakládá jištění, druholezec už se může přezouvat, eventuelně rušit stanoviště z něhož jsme na zemi odlézali.