Horolezectví se v dnešním přetechnizovaném a uspěchaném světě stalo ze sportu určeného pouze několika málo jedincům, sportem pro širokou veřejnost. Je to dáno především oblibou všech tzv. "outdoorových" sportů, tedy sportů, které nás tahají pryč ze šedi měst a od blikajících monitorů počítačů.
Pojmenovat a určit současné formy horolezectví je poměrně značně složité. Na vrcholové úrovni špičkových lezců, se dá hovořit o úzké specializaci na stěny a závody, lezení v horách, expedice, nebo v poslední době populární lezení ledů a mixů(drytooling). U většiny lezecké populace, která se horolezectví věnuje rekreačně dochází k značnému prolínání těchto forem. Nejstručněji lze vyjádřit mnohostrannost horolezeckého sportu pomocí schématu znázorněného na obr.1..
obr. 1 - jednoduché schematické rozdělení horolezectví
|
1. Sportovní formy horolezectví
Někdy hovoříme o pojetí horolezectví. Jedná se o oblast, která je zaměřena zejména na maximální hodnotu vlastního sportovního výkonu, přesněji zejména jeho fyzickou stránku, s důrazem na co největší bezpečnost.
Základně dělíme sportovní lezení na dvě oblasti. Lezení na umělých stěnách, především v tréninkovém a závodním pojetí . Druhou oblastí je lezení na skalách, kde se však již někdy přesné hranice sportovního a tradičního lezení dají vymezit velmi těžko a dochází k jejich prolínání.
1.1 Sportovní lezení na umělých stěnách
Asi nejsportovnějším lezením jsou jeho závodní podoby a právě z jejich potřeb byla vymyšlena umělá lezecká stěna v té podobě jakou dnes známe. Jedná se jak o tréninkový prostředek ke zvýšení výkonnosti ve skalách, prostor pro rekreační pohyb, tak i prostor realizace vzájemného porovnávání lezecké výkonnosti při závodech. Soutěžní lezecké disciplíny jsou obtížnost, rychlost a bouldering.
obr. 2 - lezení na umělé stěně je dnes jednou z nejrozšířenějších rekreačních forem horolezectví, současně je ale také jediným prostředím kde je formou závodů možné výkon porovnat
|
U obtížnosti je porovnávacím kritériem lezců schopnost vylézt cestu maximální obtížnosti stylem On Sight, případně vylézt výše než soupeři. U rychlosti je kritérium výkonu zcela jasné, jedná se o přelezení vytyčené trasy v co nejkratším čase. Závodní bouldering je velmi podobný závodům na obtížnost, vzhledem k délce cest se však soutěží na více krátkých cestách "boulderech" a pořadí je určeno součtem výsledků z jednotlivých cest.
Nejmladší závodní disciplínou je lezení mixů a ledů, kdy se využívá kombinace umělé stěny a ledových pasáží. Leze se se dvěma cepíny a v mačkách. Stejně jako u lezení na umělých stěnách se soutěží v obtížnosti, rychlosti a boulderingu.
1.2 Sportovní lezení na skalách
Jak už bylo naznačeno výše, u skalního sportovního lezení lze vymezit hranici s tradičním lezením velmi obtížně. Pokusíme se o to i s charakteristikou vlastních lezeckých disciplín - bouldering, nepískovcové skalní lezení a pískovcové skalní lezení.
1.2.1 Bouldering
„Bouldering“ je charakterizován jako lezení zaměřené na překonání krátké pohybové sekvence v maximální možné obtížnosti, zpravidla nízko nad zemí. Leze se bez lana, s využitím odskakovacích žíněnek "bouldermatek".
obr. 3- bouldering je v poslední době velmi populární, jak díky materiálové nenáročnosti tak zejména pro jeho společenský aspekt
|
1.2.2 Nepískovcové skalní lezení
Nepískovcové skalní lezení se provozuje na všech druzích skály mimo pískovec. Cesty jsou osazeny fixními jistícími body tak aby v případě pádu nedošlo při správném jištění ke zraněním, nebo smrtelným úrazům. Jištění není nezbytné doplňovat, nebo posilovat. Délka cest je ponejvíce do jedné lanové délky (cca 50m), ale také může dosáhnout i několika set metrů, v tom případě již hovoříme o více délkovém sportovním lezení ("multipitch climbing") a řadíme ho do lezení v nižších, nebo středních velehorách .
1.2.3 Pískovcové skalní lezení
Pískovcové skalní lezení je specifikem České republiky a Německého pohraničí. Původně se jednalo očistě tradiční formu horolezectví s velmi specifickou etikou lezeckého pohybu i zajištění cest. S nárůstem obtížnosti nových cest se však objevili i v těchto oblastech cesty, které jsou kvalitně a bezpečně zajištěny a právem je můžeme zařadit do kategorie sportovního lezení.
2. Tradiční formy horolezectví
U tradičně pojatého horolezectví rozlišujeme základně na skalní a ledové horolezectví. Tradiční lezení se provozuje jak v pískovcových, tak nepískovcových skalních oblastech, zejména je však dominující v horách, kde často opět splývá ledové a skalní lezení v lezení ve smíšeném terénu.
2.1 Tradiční skalní lezení
Tradičním lezením, rozumíme horolezectví v takových terénech, které vyžadují zakládání vlastního postupového jištění a problematika výstupů není založena jen na úrovni fyzické kondice, ale je často náročná i na psychiku v případech kdy hrozí dlouhé pády do ne příliš kvalitního jištění. Typickým příkladem jsou například tradiční terény Britských ostrovů, nebo klasické pískovcové výstupy. V tradičních terénech Velké Británie se nepoužívají žádné fixní jistící prostředky a veškěré jištění (vklíněnce, frendy)se zakládá. Na pískovci se jako fixní jištění vyskytují kruhy, ty jsou však ve značných vzdálenostech a ani jejich přítomnost často nevylučuje možný pád až na zem. K dojištění se používají smyčky, které se zakládají do skalních útvarů.
obr. 4 - tradiční lezení v oblasti Llanberi pass ve Walesu, pro větší bezpečnost se používají dvě lana, veškeré jistící body zakládá lezec sám v průběhu výstupu
|
2.2 Tradiční ledové a mixové lezení
Zejména v poslední době velmi populární horolezecká disciplína, zejména u těžších cest na rozhraní se sportovním lezením. K vlastnímu kontaktu s ledem se využívá zasekávání cepínů a maček, v případě postupu po skále "drytooling" jejich zavěšování za skalní výstupky. Podle oblastí a náročnosti výstupu cesty využívají buď přirozené možnosti pro vlastní jištění, nebo kombinují zajištění skalních pasáží nýty a ledových pomocí ledovcových šroubů.
2.3 Horské lezení
Asi nejpůvodnější forma horolezectví, tedy pohyb směřující za dosažením horského vrcholu. Ani tato idea již dnes však není zcela vždy pravdivá a cílem lezců je průstup stěnou, nebo pouze vylezení vlastní cesty vedoucí částí stěny.
Rozlišujeme horolezectví v nižších velehorách (většinou sportovní, nebo tradiční skalní výstupy), ve středních velehorách (letní a zimní horolezectví) a nejvyšších (zpravidla expediční).
obr. 5 - v horském lezení dnes zcela jasně převažuje trend volného lezení, své místo však mají v horách i technické výstupy, tedy lezení pomocí umělých pomůcek
|
Samostatnou kapitolou jsou pak takzvané "bigwalls" , které můžeme nalézt ve všech oblastech a to jak v letní tak i zimní podobě. Jedná se lezení ve stěnách jejichž výška přesahuje 350 m a vyžadují užití jak volného tak i technického lezení (pomocí umělých pomůcek). Výstupy trvají zpravidla od jednoho celého dne až po několik týdnů.
3. Užité formy horolezectví
Jedná se prostředí v němž horolezecké prostředky a technika slouží k provedení konkrétních prací, nebo zajištění bezpečnosti osob. Nejvýraznějším příkladem je například provádění výškových prací pomocí horolezecké lanové techniky, nebo některé lanové techniky sloužící záchranářským, či policejním a armádním složkám.
