10. - 11.3.2012 Vysoké Tatry

Po perfektním podzimním lezení ve skalních cestách Tater chtěl petr okusit i zimní zmrzlé trávy. Březnový víkend se tak jevil jako ideální.

V pátek večer se potkáváme dole u zastávky na Popradské a nakonec i přes drobnou komplikaci roztrženého řetězu vyjíždíme nahoru. Předpověď je na sobotu super, neděle a pondělí už bude trochu hůř.

V sobotu ráno plech, takže volíme SV stěnu Vysoké, cestu Dobruckých. Krásná sněho ledová klasika. Jedinou vadou je, že přestal fotit foťák. Krátce po poledni jsme na vrcholu, stejně jako řada dalších lezců a skialpošů z různých směrů.

Do žlebu se opírá slunko a tak moc nesedíme a začínáme scházet. O zpestření se postará jeden ze skialpošů, když bere celou horní půlku žlebu na jeden oblouk. Bohužel ne bez následků. Scházíme jak to jde nejrychleji dolů a sbíráme věci co zanechal roztroušené po žlabu.

Krátká prohlídka a je jasná minimálně zlomená ruka, možná něco s krkem. Vrtulník už je zavolaný a sraz je domluvený v Dračím sedle kde je víc místa. Improvizovaně jsem ho navázal k nám na lano a pomalu scházíme do sedla. Ještě si upřesŇujeme pár detailů telefonem ohledně vrtulníku a už jsou kluci tu. Vysazují doktora a hned letí dál, protože současně se stal další úraz na Štrbském štítě a další na Svišťovce. Po rychlém ošteření nakládáme postiženého do vakuovky na podvěs, vrtule je tu a odlet. Tak snad to bude jen ta ruka.

My pomalu scházíme na Popradské, kde jsme po tvrdém firnu krátce po čtvrté.

V neděli ráno trochu sněží a hlavně fouká. No jak prohlásil kdysi Gálfy "liezť sa dá vždy, len to niekedy dlhšie trvá". Vzhledem k počasí a podmínkám volíme první pilíř na Ostrvu, stylem kade tade, středem. Celkem pěkné lezení, držící drny, jen chvílemi trochu patagonská podmínka. Pod horní vodorovnou částí uhýbáme doleva, jedno slanění za limbu a už to sviští po zadku na Popradské.

V pondělí to vypadá na trochu proměnlivější počasí, ale stále dost fouká. Rozhodnutí padá u snídaně a vyrážíme na Zlomiskovou vežu. V prachových lavinkách a větru lezeme pravý pilíř. Na vrcholu nás přes mraky lechtá slunko, ale nakonec se neprokousalo a výhled zůstal zakrytý. Sestup v pohodě a nakonec pod Tupou využíváme tvrdý firn pro nácviky brždění bez cepínu i s cepínem.

Prostě prima tři lezecké dny.